Pojištění je solidární systém, nemá sloužit k obohacování pojišťoven

Pojišťovny mají pověst institucí, které po lidech chtějí peníze, ale když mají nějaké vydat na plnění škod, hledají všelijaké kličky a výmluvy. Úplně se přitom zapomnělo na to, že ve své podstatě je pojištění solidárním systémem.

Vraťme se trochu do historie. Vznik moderního pojištění je spojený s italskými loďaři, kteří se rozhodli společně čelit rizikům spojeným s námořní dopravou. Několik podnikatelů z jednoho přístavu dalo peníze do společného fondu, a když se někomu stala škoda, navzájem se podrželi.

V té době tedy v pojištění stálo na vzájemnosti a solidaritě. Odrážel se v něm přirozený sklon lidí pomáhat druhým. Viděno tímto pohledem je vlastně pojištění podobné charitě – lidé se skládají na pomoc někomu, koho postihlo neštěstí nebo měl smůlu. Jen na rozdíl od charity dávají prostředky do fondu dopředu.

Korporátní pojišťovny jsou v konfliktu zájmů

Obchodníci, horníci nebo hasiči, kteří začali zřizovat podobné pojistné fondy jako italští loďaři, chtěli od pojištění jediné – krytí rizik a vyplácení škod. Radikální změna ovšem přišla ve chvíli, kdy pojištění začaly nabízet soukromé společnosti. Původně solidární systém se jejich přičiněním rychle proměnil v lukrativní byznys.

Alfou a omegou fungování korporátních pojišťoven je maximalizace zisku. A zisk je pro pojišťovny i každá nevyplacená škoda. Korporátní pojišťovny se tak dostávají do konfliktu zájmů. Platíte si je proto, aby vám poskytly finanční pomoc. Jejich zájmem však je vyplatit vám co nejméně (nebo ideálně vůbec nic).

Proto všechny ty nesmírně složité produkty se spoustou výjimek. Proto se likvidace škod častokrát zvrhává v boj o každé slovíčko ve smlouvě. A proto jsou lidé tak často na pojišťovny naštvaní.

Pojišťovna má být partner

Na vývoji pojistného trhu je alarmující jedna věc. Korporátní pojišťovny svým chováním udělaly pro mnoho lidí z pojištění téma, o kterém nechtějí slyšet a které nechtějí řešit. Vede to mimo jiné k tomu, že jsou lidé nedostatečně pojištění. Mimo povinná pojištění totiž nechtějí korporacím platit nic “navíc”. Anebo mají špatně nastavené smlouvy, protože principům jednotlivých pojistných produktů nerozumějí.

Naštěstí ale vedle deziluze a rezignace sílí hlas těch, kteří tvrdí, že pojištění může – respektive mělo by – fungovat i jinak. Příkladem jsou stále četnější projekty peer-to-peer pojišťoven, které základní konflikt zájmů korporátu odstraňují.

Tyto nové pojišťovny se v podstatě vracejí zpátky na začátek. Pomáhají propojit lidi mezi sebou, spravují společný fond peněz a organizují likvidaci škod. S minimálními náklady na provoz a s transparentními pravidly, jak nakládat se společnými prostředky. A většinou s nějakou formou rozdělování nespotřebovaného pojistného zpět mezi své klienty.

Peer-to-peer pojišťovny zkrátka ukazují, že pojištění může fungovat i bez nákladných institucí, může být jednoduché, férové a založené na partnerském vztahu. Bude ale asi ještě chvíli trvat, než to korporace pochopí.