Behaviorální ekonomové se intenzivně zabývají otázkou, co vede lidi k pojistným podvodům. Výzkumy ukazují, že si za ně pojišťovny mohou samy.
„Kdybyste chtěli vytvořit systém, který by v lidech probudil jejich nejhorší vlastnosti, byl by velmi podobný tomu, jak vypadá dnešní pojišťovnictví,“ napsal nedávno Daniel Ariely pro web PR Newswire.
Ariely je jedním z nejuznávanějších odborníků na ekonomické chování lidí. Dlouhodobě zabývá otázkou, proč lidé podvádějí, a co je asi nejzajímavější – stojí za americkou peer-to-peer pojišťovnou Lemonade, s kterou chce změnit pohled lidí na pojištění.
Odtažitá instituce motivuje k podvodům
Ve svých výzkumech se Ariely dlouhodobě zabývá problematikou podvodů. A vyvrací jeden zažitý předpoklad za druhým. Postupem času v řadě experimentů ověřil, že sklon lidí podvádět neovlivňuje velikost ekonomického prospěchu, míra rizika dopadení ani výše případného trestu. Co opravdu rozhoduje, je charakter instituce, kterou podvádíme. A také to, jak se chovají lidé kolem nás.
Zůstaňme u pojišťoven. Korporátní pojišťovny se ve snaze navýšit svůj zisk snaží co nejvíc šetřit, a to i na výplatách škod. V okamžiku, kdy od nich klienti očekávají (a potřebují) pomocnou ruku, tak často hledají vytáčky a cukají se. Výsledek? Pro většinu lidí jsou pojišťovny chamtivé instituce hodné opovržení.
A právě u takových institucí podle Arielyho ztrácíme morální zábrany podvádět. Jinými slovy, když pojišťovna nešetří své klienty, nešetří oni ji. Nemluvíme tady o nějakých závratných podvodech v řádech milionů – většina lidí podvádí jen “tak trochu”. V součtu to ale znamená, že se v celém systému neúměrně plýtvá.
Stejně tak platí, že pokud se instituce ke svým klientům chová férově, ohleduplně a vstřícně, je pravděpodobnější, že ji lidé podvádět nebudou (byť to její nastavení umožňuje). A právě na tom si zakládají peer-to-peer pojišťovny, kterých v posledních dvou letech vznikají desítky po celém světě.
Peer-to-peer pojišťovny vystupují jako rovnocenný partner svých zákazníků. Fungují jako správce společných peněz, s kterými nakládají podle jasně daných pravidel, a ne jako anonymní autoritativní instituce, v nichž prostředky mizí jako v černé díře. To vše vede k tomu, že se jejich členové chovají ohleduplněji a nemají motivaci k podvodům.
Stejně jako Ariely vidím v tomto přístupu budoucnost pojištění. Zarážející je na tom snad jedině skutečnost, že na stejných hodnotách pojištění kdysi vzniklo. Někdy se ale zkrátka potřebujeme spálit, abychom se vrátili k osvědčeným modelům.
