V minulém příspěvku jsem psal o tom, že připojištění skel se naprosté většině řidičů nevyplatí. Tentokrát se zaměřím na to, jak se kvůli němu plýtvá a proč z toho nejvíc těží autoservisy.
Připojištění skel jde vlastně proti samotnému duchu pojištění. Smyslem pojištění je (nebo aspoň kdysi bylo), abyste se průběžným placením drobné částky zajistili pro případ škody, se kterou byste si nemuseli finančně poradit.
U skel si na potenciální škodu ve většině případů nejen „vyděláte“, ale ještě pojišťovnu výrazně přeplatíte. Už vůbec nemluvě o tom, že rozbité sklo není něčím, co by vás finančně zruinovalo. Jeho výměna třeba u oblíbených škodovek vyjde levněji než nový iPhone. Ten přitom vyměníte jednou za 4 roky, kdežto sklo jste nuceni vyměnit cca jednou za 25 let.
U skel si na potenciální škodu ve většině případů nejen „vyděláte“, ale ještě pojišťovnu výrazně přeplatíte. Už vůbec nemluvě o tom, že rozbité sklo není něčím, co by vás finančně zruinovalo.
Nevědomost řidičů a snaha pojišťoven vymámit z nich co nejvíc peněz ale drží připojištění skel mezi populárními pojistnými produkty. Což hraje do karet autoservisům.
Triky autoservisů – zbytečné výměny skel
Pokud máte sklo pojištěné, servisy vám je často vymění, i když to není nutné. Podle odborníků stačí zhruba tři čtvrtiny defektů jednoduše – a velmi levně – zacelit. Moderní technologie zacelování dnes dokážou téměř zázraky. Jenže na takové práci servisy nic moc nevydělají. Naproti tomu za vyměněné sklo vyinkasují na maržích až 50 % z celkové ceny za výměnu. Proč tedy nevyužít situace, zvlášť když vše platí pojišťovna?
Některé servisy jdou ještě dál. Samotnému se mi stalo, že mi servisáci doporučili čelní sklo vyměnit, i když na něm nebyla žádná viditelná prasklina. A úplně samozřejmě dodali, že jestli mám sklo pojištěné, postarají se, aby výměna byla hrazená z pojistky.
Stačí jedna dobře vedená rána kladívkem a náklad na výměnu skla se přesune z vaší kapsy na pojišťovnu.
Čelní sklo se vlivem stěračů, vysoké rychlosti a dalších faktorů skutečně opotřebovává. Časem na něm vzniká řada drobných nerovností, proto servisy radí je kvůli „bezpečnosti“ po 100 až 150 tisících kilometrech vyměnit.
Takovou výměnu ale v žádném případě nelze hradit z pojistky, pokud tedy nenarazíte na servis, který to „umí zařídit“. Stačí přitom jedna dobře vedená rána kladívkem a náklad na výměnu skla se přesune z vaší kapsy na pojišťovnu. Servis škodu zdokumentuje, nahlásí pojišťovně a vyinkasuje peníze na výměnu. A vaše svědomí je čisté, protože jednoduše důvěřujete tomu, co vám v servisu řekli.
Na tento postup nemá pojišťovna v zásadě šanci přijít – posuzuje totiž jenom to, zda sklo skutečně bylo poškozené natolik, že byla nutná jeho výměna. Na podrobné analýzy toho, jak k defektu došlo, už nemá lidi ani peníze.
Kdo to platí? Všichni
Oba případy, jak výměna tam, kde stačilo zacelení, tak náhrada „opotřebovaných“ skel, zatěžují a prodražují celý systém pojištění.
Navíc, kde není žalobce, není ani soudce a klienti většinou nemají důvod na zbytečné výměny upozorňovat. I kdyby měli pocit, že servis nejedná s pojišťovnou fér, nakonec si většinou řeknou, že o nic nejde. Ostatně si za pojištění skel platí, tak ať z něj také jednou něco mají.
Kde není žalobce, není ani soudce a klienti většinou nemají důvod na zbytečné výměny upozorňovat.
Jenže takové uvažování má svoje důsledky a není tak docela pravda, že zbytečná výměna skel vás jako klienta nestojí nic navíc. Naopak. Peníze, které na ně pojišťovny vydají, musejí někde získat. A tak je promítají do ceny pojistného vám i všem ostatním klientům.
A tím jsme vlastně na konci řetězce. Servisáci mají výhodné zakázky, na zbytečných výměnách pojišťovny plýtvají penězi – a vše to platí klienti ze svého „výhodného“ připojištění čelního skla.
